Kde se vzala, tu se vzala, ve středu přišla Krize. Mozek, to je ten orgán v hlavě, přestal fungovat. Nic vás nenapadá, nic se nedaří pořádně vytvořit. Ani uklízet vás nebaví a i holky se vám přestávají líbit. Jen sedíte v křesle, tupě zíráte do monitorů. A přežíráte se. Pár dní jsem se snažil Krizi přeprat. Marně. Takže další středu jsem si řekl: "Pryč! Pryč!"
Hned druhý den jsem se pustil do plánování. Co tak třeba do Jeseníků? Praděd už mě dlouho láká. Hledám ubytování v okruhu 20 kilometrů. Nacházím Penzion Kouty v Koutech nad Desnou a k tomu i výborné vlakové spojení. Posílán rezervaci, objednávám jízdenky a v pět odpoledne začínám balit. V pátek 10:50 už sedím nadšený ve vlaku a ve 14:20 popíjím pivo na konci světa uprostřed Jeseníků. Cítím naprostou spokojenost, jako když otevřete ledničku a zjistíte, že jste ten koňak včera nedopili. Zbytek pátku věnuji pivovaru poblíž, ale to je na jiný referát.
V sobotu ráno vyskakuji z postele, vzhledově se vytuním a nadšeně jdu na snídani. Zdravě si nakládám sýry, salámy a šunky. Jasně, zeleninu taky. Kvalitně se nadlábnu a jdu za servírkami.
"Kde jsou tady potraviny?", ptám se.
"Tady žádné nejsou.", odpovídá jedna.
"Myslím prodejnu s potravinami.", obracím se na druhou.
"Nejbližší je v Loučné, ale nevím, jestli je o víkendu otevřená.", říká druhá.
Dochází mi, že si nedělají srandu. Rychle provádím složité výpočty dalšího taktického postupu. Pokud vyrazím někam na nákup, zdrží mě to minimálně o dvě hodiny. Takže nakoupím tady v restauraci.
"Máte nějaké Tatranky?", ptám se.
"Bohužel ne."
"A něco podobného? Nějaké čokoládové tyčinky?"
"Vůbec nic takového."
Mizí mi úsměv z obličeje, budu muset jít nahoru bez jídla. Nepříjemné.
"Tak si vezmu alespoň čtyři minerálky v plastu."
"Bohužel mám jenom dvě."
Bez jídla a s litrem vody. Prekérní situace na konci světa.
Přejdu Nízké Tatry, to je nápad! - 2. část
Přemýšlím, jak by to zpoždění vlaků psychicky zvládali japonští turisté. Možná mají v průvodci upozornění: "Pokud budete na Slovensku cestovat...
Samozřejmě to nevzdávám, oblíkám se a v 8:30 vyrážím. Půlka cesty pohodově po asfaltce. Pak vcházím do lesa a začíná peklíčko. Pokud chcete zažít adrenalin na krátké trati, vyrazte v zimě na Praděd po modré trase ze západní strany. Tohle nezapomenete. Krpál jak prase (= prudký, těžce schůdný svah). Cestou si 176 krát řeknete: "Už nikdy! Už nikdy!" Žádné prošlapané stezky jako v Beskydech. Pár starých stop, do kterých se boříte až nad kolena. Naštěstí ve chvíli, kdy dopíjím poslední vodu, zahlídnu siluetu vysílače. Jsem zachráněn. Nahoře lidí jak metele, hospoda narvaná. Vedou tady totiž i normální cesty. V bufetu kupuji Tatranky a vody, a dobíjím energii. Pár fotek a vyrážím nazpět jinou, zdánlivě příjemnější trasou. Jenže bych to nebyl já, abych nepřehlídnul odbočku. Celkem 5 kilometrů navíc... Jsem borec.
V šest večer po téměř 42 kilometrech přicházím k penzionu. Nedovedete si představit tu úlevu. Dávám se vizuálně do pořádku a vyrážím do restaurace. Vychutnávám si Holbu 12°, kterou občas zazdím bylinkovým Pradědem. Na světě je krásně.
Couráme se po horách
