Když vlezete do starých částí města San Rogue nebo San Juan, které jsou na kopcích, jste najednou v jiném světě. Staré domky, úzké uličky, samé schody a naprostý klid. Ani hluk dopravy v centru téměř vůbec není slyšet. Potkáte sice jen 8 lidí, ale všichni vás pozdraví. Ani náhodou byste neřekli, že jste pořád v hlavním městě. Ulice, kde se tak tak minou dva osobáky, propojují dlouhé a klikaté schodiště. K některým bytům vede až osmdesát schodů. Upřímně, tady bych stěhováka fakt dělat nechtěl. Dovedu si představit, jak tady stěhováci počítají ceny:
"Kolik máte schodů?"
"95."
"Tak to bude 320 euro a 11 lahví vína."
Na slunci bylo nějakých 33°. Měl jsem jen tenké tričko a potil jsem se jako dostihový kůň. A v tom trefíte na dědka, který opřen o zábradlí sleduje život na střešních terasách pod ním. Je mi jasné, ža už tady žije alespoň sto let. Protože má na sobě kromě trička mikynu, bundu a kulicha na hlavě.
Po hodině a něco jsem měl žízeň tak na šest piv. Jenže na nějaké kavárny a pivnice se zahrádkami zapomeňte. Tady jdou lidi na kafe do "smíšeného zboží". Obchůdek 5 krát 5 metrů, místní tu s kafem nebo pivem v ruce nastojáka řeší fotbal. A naproti před kostelem obrázek jako z televizního dokumentu - šest dědků s holema sedí ve stínku pod stromem a pozorují okolo ten klid. Chtěl jsem si je vyfotit, ale, nevím proč, byli kategoricky proti.
Zase musím pryč, proč ne na Kanáry?
Zatím jsem měl pokoje, které se zamykaly. Klíčem, kartou, kódem. Tady zámky nemají vůbec, ti šťastnější mají na dveřích aspoň...
Slunné Španělsko
