K tomuto článku se bohužel dostávám až teď, po roce a půl. To mě takhle v úterý něco napadlo a ve čtvrtek už jsem seděl ve vlaku. Rychlý nápad, rychlá realizace, žádné zbytečné cavyky.
Píše se konec srpna 2016. Je kolem čtvrté odpoledne a právě jsem dorazil vlakem do Telgártu na východním konci Nízkých Tater. Dávám si poslední točené pivečko v penziónu U Hanky (jak symbolické v té době...) a vyrážím do hor. Čeká mě první etapa, 7 kilometrů na vrchol Kráľova hoľa s převýšením lehce přes 1000 metrů. Nahoře u vysílače bych měl přenocovat. V půlce cesty se lesní chodník mění v docela živě tekoucí potok. Statečně stoupám k vrcholu a pomalu začínám mít pocit, že jsem to s vybavením asi přehnal. Nesu si kromě stanu, spacáku, náhradního oblečení a jídla na tři dny i s vařičem, ještě kameru, foťák se stativem a půllitr borovičky. Suma sumárum 21 a půl kila. Po pěti kilometrech začínám zpomalovat.
Najednou kde se vzala, tu se vzala, mlha. Pokračuji s pohledem upřeným na červené světlo vysílače a říkám si: "To dáš, ty vole!"
Jenže najednou mlha natolik zhoustla, že červené světýlko zmizelo. Zastavil jsem a přemýšlím:
"Jestli ten vysílač minu, tak po mě najdou maximálně tak hodinky ve velkém medvědím hovně. Přece neudělám ze svého hejna dětí polosirotky." Našel jsem na svahu kousek "rovinky" abych postavil stan a přespal. Jelikož bylo docela teplo a bezvětří, natáhnul jsem jen vnitřní plášť stanu. Občas ale umím být najivní! Ve dvě v noci mě vzbudil vichr a kapající voda na obličej. S neskrývaným nadšením jsem vylezl a s hlasitým vyjmenováváním těch nejpeprnějších slov jsem se snažil natáhnou na stan druhý plášť. Po uchycení první spony jsem se pokoušel zacvaknout druhou sponu, když mi vichr vytrhnul tu první. V tu chvíli jsem použil slova, z nichž některé jsem doposud ani neznal. Kdybych tu plachu nedržel pevně, tak už ji nenajdu. Po mnohaminutovém boji s živlem vyhrávám a jdu se zachumlat zpátky do spacáku.
Štědrodenní Lysá hora
Kreativní upgrade vánočního symbolu a hledání ideální kombinace chutí a barvy bramborového salátu není nic pro mě. Tak jsme s...
Jenže tahle noc ještě neskončila. Probouzí mě zavrčení. Přestal jsem dýchat a přemýšlím, jestli se mi to nezdálo. Nezdálo, po několika vteřinách slyším zavrčení zřetelně znova. Co nejtišeji se dívám na hodinky. Je 4:40. Oproti počasí před dvěma hodinami je venku naprosté bezvětří, jasno a měsíc téměř v úplňku. Přemýšlím, jak se budu bránit, až na mě ten krvelačný netvor z temných tatranských lesů zaútočí. Třeba ho umlátím šiškou Vysočiny. Ale nic se už nestalo, po dvaceti minutách jsem zase usnul.
Ráno jsem zjistil, že jsem nocoval jen asi 200 metrů od vysílače. Suším věci a kontroluji škody. Mohlo by být i hůř, říkám si. V klidu posnídám, sbalím se a vyrážím dál.
Couráme se po horách
